30. března 2015 –– architektura –– Tereza Nováková
Mešita Sancaklar byla navržena ateliérem Emre Arolat s cílem distancovat se od formy a zaměřit se na podstatu sakrální stavby. Stavba se nachází na okraji Istanbulu, kde urbanistická struktura ustupuje krajině. Vznikl tak úkryt, prostor k přemýšlení i prostor k modlení.
„Toto je prostor k modlitbám. Je čistá. Postavena s pokorou. Nechvástá se svým vzhledem. Neobtěžuje stvořitele a jeho lid svou majestátností. Tomu se vyhýbá. Spíše hledá podstatu ukrytou za formou. Lehce se dotýká země. Svým povrchem propůjčeným přírodou se stává součástí kopce i údolí. Vypadá, jako by tam stála odjakživa. Interiér je stejně prostý jako exteriér. Nedělá se krásnou a nekřičí jako ty ostatní. Jak jsem již řekl, je prostá. Její jedinou dekorací je světlo omývající zeď Qiblahovu,“ říká o mešitě vedoucí architekt Emre Arolat.
Stavba vznikla v reakci na návrh mešity, kterou chtěla postavit rodina Sancaklar v sousedství residenčních budov na předměstí Istanbulu. Ateliér Emre Arolat vytvořil mešitu v prérijní oblasti, na straně parku oddělené vysokým zdivem od vnějšího chaotického světa. Cílem bylo poukázat na nejryzejší formu světla a hmoty, mizení budovy ve svahu, ukotvení v zemi, zbavení se všech světských a náboženských závazků.
Budova na jejímž návrhu se podílelo celkem pět dalších architektů studia EAA splývá s topografií místa. Vertikální hmota, minaret, je jediným elementem, který lze pozorovat již z dálky, upozorňuje tak lid, že se zde nachází mešita. Při sestupu dovnitř podél vysokých zdí, jako by okolní svět zůstal opodál.
Interiér o užitné ploše 1 500 metrů čtverečních je ponechán prázdný, definován použitými materiály. Mezera podél Qiblahovy zdi umožňuje světlu proniknout dovnitř, vytváří tak jedinečnou dekoraci měnící se v průběhu dne. Prostor k modlení zůstává čistý.
Čtěte další články na téma mešita a kostel
Foto a zdroj: Emre Arolat Architects
