23. srpna 2014 –– události –– Helena Veličová
Slovenské národní muzeum v Bratislavě aktuálně nabízí putovní výstavu Svět japonských panenek. Výstava, která vznikla ve spolupráci s Nadací Japan Foundation a Velvyslanectvím Japonska na Slovensku, nám prostřednictvím odvěké japonské tradice výroby a uctívání panenek přibližuje kulturu a zvyky země vycházejícího slunce. Prohlédnout si ji můžete už jen do neděle 24. srpna.
Ve dvou výstavních sálech napočítáte až sedmdesát panenek. Každá je však jiná, má svůj vlastní význam i účel, který je vždy úzce spjat s každodenním životem. Z formálního hlediska zde naleznete panenky, které mají deset centimetrů, ale i jednu téměř metrovou a liší se i technikami provedení. Od dřevěných, prezentujících řezbářské techniky vyřezávání a vypalování, přes hliněné až po papírové obalené hedvábí či jinou textilií i takové, které jsou výsledkem samotného vrstvení látek. Pro všechny jsou však typické pestré barvy a bohaté vzory, odrážející pompéznost japonských tradičních oděvů a klidný a jemný výraz obličeje, který se dosahuje modelováním vnější vrstvy tváře práškem z rozemletých lastur ústřic. Zde můžeme vyčíst japonský smysl pro opravdovou trpělivost, protože tyto lastury nechávají nejdříve dvacet let schnout, dokud z nich vyrobí bílý pudr, se kterým mohou pracovat. Podobně je to i s červeným barvivem, které používají k malování úst. To totiž získávají z červa sušeného padesát let.
Krása a rozmanitost panenek je opravdu velmi zajímavou formou jak se seznámit s tradicemi této země. První skupina, kterou tvoří panenky Hina a Gogacu, hovoří o každoročních festivalech, na kterých se rodiče modlí za své děti. Festival Hina nebo Festival panenek oslavují rodiče dcer tím, že si svůj příbytek vyzdobí takovými panenkami, čímž symbolizují přání, aby jejich dcery byly v životě šťastné. Na Festivalu vlajek, nebo Festivalu chlapců a figurkami bojovníků se zase rodiče synů modlí, aby z nich vyrostli silní a zdraví muži. S podobami dětí se při japonských panenkách setkáváme často. Ať už při těch z císařského dvora (Gosho Ningjó), které svou velkou hlavou a bílou křehkostí mají navozovat roztomilý vzhled malých dětí, nebo při panenkách zobrazujících japonské děti při různých aktivitách a hrách (např. Buriburi), čím nás seznamují se zvyky a tradicemi jednotlivých období a regionů.
S tradicemi uměleckých forem, konkrétně divadla a jeho představení, které přineslo do výroby panenek množství nových stylů, nás seznámí panenky Nó (Nó Ningjó), inspirované herci ze stejnojmenného divadla. Herci se zde v bohatě zdobených kimonech a s maskami na obličeji pohybují po jevišti tanečním způsobem a stejně vypadají i tyto jejich zmenšené podobizny. Dále sem patří i panenky pocházející ze scén klasického loutkového divadla Bunraku (Bunraku Ningjó) a divadla Kabuki, jehož panenky vyobrazují styl a módu japonských žen, ztvárněné v uměleckých kostýmech (např. Ojama Ningjó). Na výstavě najdeme dále Kjótské panenky (Kjó Ningjó), jejichž oblečení je typické složitými výšivkami či tradiční a kreativní panenky Kokeš (Kokeši Ningjó). Výrobní „know how“ těchto malých uměleckých děl se do dnešních dnů dědí z mistra na učně. Zajímavé jsou i prkénka na podstavci s vystouplými obrázky (Ošie Hagoita), které připomínají spíše dekorativní předmět jako panenku.
Výroba panenek je do dnešních dnů v Japonsku velmi populární, považují se totiž za vysokou formu umělecké dovednosti. Častokrát jsou vytvářeny těmi nejjemnějšími technikami, které vyžadují nejen talent a zručnost, ale také již zmíněnou trpělivost. Díky této oblíbenosti však panenky nejen, že přežili dodnes, ale začaly vznikat i jejich současné kreativní podoby. Dnes jsou v Japonsku výstavy panenek určitou formou soutěže mezi umělci.
Čtěte další články na téma Japonsko a výstava
Foto: Slovenské národní muzeum a Helena Veličová
Zdroj: Slovenské národní muzeum
