15. září 2020 –– události –– Jakub Sochor
Dne 10. prosince 2020 uplynule 150 let od narození architekta a teoretika stavební kultury Adolfa Loose. Brněnský rodák, jenž svými stavbami a teoretickými pracemi anticipoval principy mezinárodní architektonické avantgardy, patřil mezi důležité kulturní činitele počátku 20. století, neboť kromě stavební praxe ovlivnil i jiné sociokulturní fenomény, jimiž jsou oděvní kultura či principiální problematika ornamentu.
První dvě dekády 20. století byly v oblasti výtvarné a technologické kultury – potažmo designu – mimořádně plodným obdobím. Roku 1923 byla na automobilové výstavě v Paříži uvedena Lancia Lambda, historicky první automobil se samonosnou karoserií, která umožnila navrhovat vozidla v monolitních, tvarově koherentních formách. Ve 20. letech pramení rovněž geneze tzv. malých černých šatů, jež akcentovaly siluetu těla bez nadbytečných dekorací a materiálového vrstvení. V téže doby architekt Le Corbusier důsledně racionalizoval princip stavění, když roku 1923 publikoval knihu Za novou architekturou, která heslovitě líčí architektovy průkopnické myšlenky, mezi nimi například tvůrčí inspiraci v oblasti průmyslové typizace a prefabrikace.
Avšak důležitým impulsem pro rozvoj avantgardní stavební kultury byly puristické principy, které se vyznačovaly redukcí tradičního architektonického článkoví a plastického ornamentu, jenž byl omezen na dekorativní podstatu materiálu, především kamene a dřeva. Takto vystavěný celek je zbaven stavebních komponent utvářených po staletí – především členění hmot pomocí bosáže či mohutných říms – a představuje dílo, kde zdobnost je omezena na přirozené vlastnosti materiálové struktury.
Kromě výše uvedeného patří mezi klíčové prvky Loosovy tvorby novátorský prostorový plán, tzv. raumplan, který je založen na stupňování výšek jednotlivých prostor domu, lišících se tak dle funkce a významu. Místnosti tedy nejsou horizontálně sdruženy do pater, nýbrž utvářejí důmyslné prostorové schéma, umožňující jednak objemově velkorysé prostory (například obývací salon), jednak útulná zákoutí, přičemž průvodním jevem obojího je iluzivní dojem kontinuálního sledu místností. Prostorový plán je sdružen pod fasády indiferentního výrazu, což odpovídá Loosově představě bydlení budovaného apriori pro stavebníka, nikoli pro kolemjdoucí – příslovečně řečeno, dům je stavěn zevnitř ven, jeho vnější hmotové členění je tedy formováno dispozicí interiérů.
Jedním z prvních objektů, který svým estetickým založením vyvolal nemalý rozruch, je vídeňský obchodní dům Goldman & Salatsch z roku 1911. I přes puristický přístup, pro nějž byly fasády stavby přirovnávány k mříži kanálu (na základě průřezu průčelí okenními otvory, bez rámování šambránami a členění římsami), disponuje návrh klasickými prvky, jimiž jsou výrazná korunní římsa či sloupový řád parteru. Mezi proslulá Loosova díla patří dům vídeňské malířky Lilly Steiner, zbudovaný roku 1910, či pražské vily Müller (1930) a Winternitz (1933). Důležitými stavbami ve výčtu Loosových realizací jsou rovněž Bauerova vila v Hrušovanech u Brna (1918), která patří mezi první budovy opatřené plochou střechou na území České republiky, a pařížský dům dadaisty Tristana Tzary (1927). Myšlenka raumplanu byla důsledně rozvinuta u nerealizovaného domu pro tanečnici Josephinu Bakerovou, jenž byl navržen roku 1927.
V rodném Brně provedl Loos stavební úpravy řadového domu stavebníka Karla Herolda (1889) na Jiráskově ulici (dříve Tivoli-gasse). Šlo především o zahradní přístavbu, zatímco práce na uličním průčelí, jež se vyznačuje geometrizovaným členěním a florální dekorací, pochází od jiného, blíže neurčeného autora. Dále jde o úpravu zámku Viktora Bauera (1925), který byl o tři roky později začleněn do areálu nově vznikajícího výstaviště. Práce spočívaly v mramorových obkladech jídelního prostoru, jež jsou korunovány figurálním štukovým vlysem.
Jubileum 150 let od Loosova narození bylo připomenuto unikátním památníkem od Oldřicha Moryse a Jaroslava Sedláka, který je pojednán jako soubor kubických betonových hmot, odkazujících jednak k prostému Loosově náhrobku na centrálním hřbitově ve Vídni, jednak ke shora nastíněnému raumplanu. Architektův pomník je tak symbolicky přenesen z Vídně, kde je Loos pochován, do jeho rodného města. Paralelu posiluje skutečnost, že památník byl postaven zhruba v místech Loosova rodného domu, na dnešní Kounicově ulici.
Jak bylo uvedeno úvodem, Loosův tvůrčí záběr zahrnují kromě realizovaných staveb také teoretické statě a četné eseje, vztahující se nejen k architektuře, ale i k jiným oborům lidské činnosti. Architekt se vyjadřoval na adresu oděvní módy, nábytkářství či kultury stravování, přičemž v tradiční ornamentální podobě těchto jevů (ať už šlo o zdobené šaty či velkolepé hostiny s vycpanými ptáky) spatřoval kulturní překonanost, která je zhoubná nejen esteticky, ale i sociálně (dojde-li k modernizaci těchto fenoménů, ubude dělnické práce). Loosovo dílo je tedy komplexní a je možné je studovat z mnoha úhlů pohledu – nejen toho architektonického.
Čtěte další články na téma výročí a Adolf Loos
Foto: Muzeum hl. města Prahy, Pavel Štecha, Winternitzova vila, Petr Polák a Adolf Loos Plzeň
