28. října 2010 –– umění –– Magda Holubová
Venku sychravo a nevlídně. Uvnitř lekníny a barvy. Ne, to není Pěna dní Borise Viana, ale Jezero s lekníny Claudea Moneta, či pop-artové Elektrické křeslo Andy Warhola. Národní galerie v Praze nabízí na výstavě Monet—Warhol skvělý průřez uměleckými směry především 20. století skrze vrcholná díla jejich hlavních představitelů.
Vídeňské muzeum Albertina spolu s manžely Ritou a Herbertem Batlinerovými, advokáty z Lichtenštejnska, kteří celý život kupovali umělecká díla a v roce 2007 věnovali svou významnou sbírku Albertině, zapůjčili Veletržnímu paláci na období od 13. října do 7. ledna 2011 na 80 děl 40 světově známých autorů, které ze souboru asi 300 děl vybrali kurátoři výstavy Tomáš Vlček a Olga Uhrová.
„Národní galerie se soustředila na autory, kteří v českém prostředí nejsou zastoupeni nebo nejsou tak často vystavováni,“ uvedla k výběru kurátorka Olga Uhrová. Její slova doplňuje ředitel Národní galerie v Praze Milan Knížák: „Za komunismu nebylo možné kontinuálně sbírat a Československo přišlo o mnoho věcí, které v té době mohlo získat poměrně snadno.“
Vznikla tak kvalitní výstava, na které nalezneme díla, jež v takovéto koncentraci nebyla za posledních 20 let nikdy v Česku vystavena. Na rozdíl od výstav, které spojuje většinou jedno téma či jeden umělec, najdeme ve Veletržním paláci barvitou různorodost stylů mnoha světově uznávaných autorů a jejich význačných děl. Jejich jediným pojítkem zde může být zájem o práci s barvou.
Výstava znázorňuje na dvou časových osách jak umělce jednotlivých směrů, tak i směry samotné. Vidíme, který směr se v tom daném období vyvíjel, jaké byly jeho hlavní znaky a představitelé. Velmi jednoduše tak můžeme sledovat vývoj moderního umění za posledních sto let.
Výčet směrů začíná u impresionismus a Claudea Moneta. Jeho slavné “lekníny”, které jsou spojeny se závěrem umělcova života a reprezentují malbu na pomezí abstrakce, vás magicky přitáhnou hned na začátku výstavy. Volně pak časová osa poskytuje průřez dvacátého století počínaje fauvismem, který zde reprezentuje Henri Matisse, pokračuje ruskou avantgardou a Kazimirem Malevičem, dvacátá léta se nesou ve znamení Bauhausu a také surrealismu – v čele s René Magrittem a Maxem Ernstem.
Čtyřicátá léta se představují abstraktním impresionismem. Šedesátá jsou znázorněna pop-artem a objektivním sítotiskem Andyho Warhola, jehož deset různobarevných vypodobení Elektrického křesla jsou důstojným představitelem jedné poloviny jeho tvorby založené na vyobrazení katastrof. Vše završuje neoexpresismus, který je zde zastoupen Georgem Baselitzem a přenáší nás do 21. století. Ze zcela současných, vesměs žijících autorů byli zařazeni například Anselm Kiefer, Alex Katz či Sol LeWitt.
Foto a zdroj: Národní galerie v Praze
