18. června 2011 –– umění –– Kateřina Farná
Pražská Galerie Rudolfinum otevírá letní sezónu zdařilou expozicí kreseb, maleb a fotografií s názvem Já, bezesporu. Do 14. srpna se zde představují umělci jako Cindy Shermanová, Gary Hill, Gerhard Richter, Adriena Šimotová nebo Jiří David s díly na nevyčerpatelné téma „lidská identita“.
Já, bezesporu, představující výběr fotografií, maleb, kreseb nebo videí světových i českých umělců, společně připravili kurátoři Galerie Rudolfinum a německého Kunstmusea Wolfsburg, kde jádro výstavy před třemi lety vzniklo a které Petr Nedoma o polovinu rozšířil. Už první krok do expozice je působivý. Úvodní sál je vytapetován stovkami černobílých fotografií žen, mužů i dětí. Mozaika z jejich tváří se slévá v jeden mnohoznačný obličej a až meditativní atmosféru podporuje tlumené osvětlení.
Unikátem je instalace 48 portrétů od německého malíře Gerharda Richtera z počátku sedmdesátých let, který zaznamenal osobnosti světové politiky, vědy i kultury. Jedno však mají společné, jsou to pouze dobře situovaní bílí muži. Odpovědí na Richterovo genderové pojetí bylo v roce 1992 dílo rakousko-irského umělce Gottfrieda Helnweina. Ten rovněž vytvořil 48 portrétů, ale tentokrát významných žen.
Intimní je černobílý, uhlem kreslený portrét spícího batolete od Roberta Longo, připomínající fakt, že ať se nám to líbí, nebo ne, naše identita je geneticky předurčena; dále zde najdeme práce Marlene Dumasové, slavné dvojportréty Jiřího Davida ze série Skryté podoby nebo papírové hlavy Adrieny Šimotové. Do hledání odpovědí týkajících se někdy těžko uchopitelného „já“ perfektně zapadají fotografie Cindy Shermanové nazvané Žít vlastní život skrze příběhy druhých – slavná americká umělkyně se zabývá rozpolceností a vnímáním alternativních identit (třeba herců) stejně jako zpochybňováním a opětovným nalézáním té své vlastní.
Prostor dostala také videa – Američan Gary Hill ve svém Wall Piece zaznamenal muže nepřetržitě skákajícího v černém obleku proti zdi, Bruce Nauman se zase v klipu natírá bílou a černou barvou. Nánosy barev se pak snaží smýt, návštěvníkům s humorem připomíná otázku rasové odlišnosti a stále aktuální rasové (ne)snášenlivosti.
Expozici uzavírá zajímavá videoinstalace Fiony Tanové – natočila film se stárnoucím mužem trpícím Alzheimerovou chorobou, který se snaží pevně držet svého života alespoň tím, že rituálně opakuje stereotypní úkony všedního dne.
I když výstava Já, bezesporu nepostrádá prvky humoru i nadsázky, mohla by u citlivějších jedinců vyvolat tísnivý pocit nejistoty. Ukazuje totiž bez patosu, jak je náročné si to své já ve světě virtuálních realit hýčkat a obhajovat, jak je naše vnímání sebe sama pokřivené. Dramaturgicky to byl dobrý krok, protože hledání identity nejen lidské, ale i národní je v současné době palčivější než kdykoli dříve.
Foto a zdroj: Galerie Rudolfinum
