17. listopadu 2012 –– umění –– Kateřina Farná
Na cestu po divokých šedesátých letech se můžete vydat s ikonickými i neznámými fotografiemi od herce a režiséra Dennise Hoppera v berlínské galerii Martin Gropius Bau. Bouřlivák Hopper byl i malířem, sochařem, spisovatelem a vášnivým fotografem. Výstava se jmenuje Ztracené album a trvá do 17. prosince 2012.
Dennise Hoppera (1936 až 2010) proslavila role v kultovním bijáku Bezstarostná jízda, který režíroval a kde si zahrál po boku Petera Fondy a Jacka Nicholsona. Ještě před tím, než se zapsal zlatým písmem do historie kinematografie, měl pocit, že žádná filmová kariéra nebude. Na krk si tak pověsil fotoaparát a zachytil neopakovatelnou atmosféru šedesátých let v americké společnosti i mezi uměleckou smetánkou. „Fotografuji, protože realita věcí je mnohem zajímavější kolem mě než fantazie světa, ve kterém pracuji,“ řekl jednou světoznámý tvůrce, který zaujal ve filmech Modrý samet, Basquiat, Vodní svět nebo Nebezpečná rychlost.
Hopper byl jako fotograf obdařen talentem vnímavého pozorovatele stejně jako rychlého dokumentaristy. Inspirovalo ho umění Roberta Rauschenberga a Jaspera Johnse, fotografoval vše, co jej zaujalo. Od slavných idolů přes televizní přenos pohřbu J. F. Kennedyho až po graffiti a kaluže. Dokázal vnímat jednoduchou krásu obyčejných věcí, jeho fotografie dýchají spontánností i vtipem, přitom nejsou vždy technicky vyladěné.
Nádherná je momentka, kde Tina Turner předstírá v sexy šatech a s valchou v ruce pradlenku, zatímco její partner Ike vedle ní hraje na klavír. Vtipně působí herec Peter Fonda s pávem na stole a Hopperovo umělecké cítění naplno odhaluje intimní portrét Paula Newmana sedícího v zajetí stínu drátěného plotu, skoro jako bychom se ocitli po boku filmového frajera Lukea. Blízko měl Dennis Hopper k Andymu Warholovi, učaroval mu pop-art i Warholova neuchopitelná povaha. Sám Hopper maloval a v šedesátých letech působil v Los Angeles jako docela významný sběratel. Kupříkladu jedno z prvních děl, které koupil za 75 dolarů, byl tisk Warholovy Campbellovy kondenzované rajčatové omáčky v plechovce. Dnes dílo mnohamiliónové dolarové hodnoty.
„Fotografoval jsem spoustu výtvarníků, protože chtěli, abych je fotografoval. A v době, kdy jsem neměl jako herec nabídky, jsem chtěl dělat něco hodnotného, tak jsem fotil Martina Luthera Kinga na pochodu ze Selmy do Montgomery. Jako záznam historie,“ řekl ke sledování reverendovy cesty po Alabamě. Cizí mu nebyla ani sociální témata: zachytil bezdomovce hledajícího použitelný odpad nebo chudobné staříky na ulici.
Hopper fotografoval na vysoce citlivý film strojem značky Nikon, který dostal od své první ženy Brooke Haywardové, protože sám neměl dost peněz. Fotografie neořezával ani v komoře příliš neupravoval. V Berlíně jsou upevněny na kartonu a nainstalovány bez rámů a skel. Hopper jinak zanechal obrovské množství negativů a tisků. Těchto více než 400 vystavených černobílých fotografií přitom opět na světlo přivedla náhoda, respektive před dvěma lety umělcova smrt poté, co podlehl komplikacím s rakovinou prostaty. Když vyklízela jeho rodina dům a dávala dohromady pozůstalost, našla pět zastrčených beden, v nichž objevili vedle známých snímků stovky dalších v neporušených obalech. Byly pečlivě roztříděny a vybrány, protože přesně tento soubor Hopper připravil na svou texaskou výstavu v roce 1970. Pak je však herec uložil do sklepa a zapomnělo se na ně.
Než se Hopper vzdal fotografování v roce 1967, kdy se naplno ponořil do práce na Bezstarostné jízdě, přiznal, že jednou budou tyto fotografie jeho dědictví. Fotografování ovšem, jak by se mohlo zdát, nepověsil na hřebík definitivně. Dal si jen asi dvacet let pauzu. Když zavítal v roce 1989 do Japonska, koupil si nového nikona a znovu se začal dívat na svět skrz hledáček. „Byl jsem jako alkoholik. Nafotil jsem asi tři sta rolí filmu a pak jsem přešel na digitál,“ prozradil s tím, že se ještě vydal za Damienem Hirstem nebo Jeffem Koonsem.
Čtěte všechny články na téma fotografie
Foto: Dennis Hopper a Taschen
Zdroj: Martin Gropius Bau
