21. září 2013 –– umění –– Zuzana Janáková
Připadá mu, že se vystavováním příliš obnažuje, proto vystavuje Jiří Sopko velmi málo. Na pražskou kulturní scénu se vrací s novými díly po několika letech výstavou s názvem Bez lidí. Malby, kresby a plastiky si můžete prohlédnout v pražské Galerii Gate do 17. listopadu. Expozice dokazuje, že Sopkova díla jsou formou jeho výpovědi o světě.
Tvorba Jiřího Sopka se začala rozvíjet v polovině 60. let, kdy ještě za studií na pražské AVU namaloval řadu portrétů, v nichž se už začal prosazovat jeho melancholický pohled na svět. Už na konci šedesátých let patřil k významným představitelům české nové figurace a také pozdější „české grotesky“. V průběhu roku 1966 však figuraci na krátkou dobu opustil a začal zkoumat možnosti nepředmětné malby. Tehdy se změnila i barevnost Sopkovy malby. Výrazně se prosadily zářivé pastelové barvy, jako žlutá, červená, zelená nebo růžová. Tyto obrazy můžeme označit za jakousi českou „pop-abstrakci“. Ve všech budoucích fázích své práce se ale vyjadřuje prostřednictvím figury a tváře. Veselé absurdní poetično se v průběhu 70. a 80. let významně zatěžuje a směřuje k výrazně agresivně groteskní malbě reflektující vyostřené politické a společenské klima. Po roce 1982 však začíná v Sopkově tvorbě opět získávat stále významnější pozici melancholický, absurdně poetický výraz a tvorba se posouvá do stále meditativnější polohy. Kombinací bohaté významové struktury se svrchovanou malířskou kvalitou dosahuje autor intenzivního účinu svých často rozměrných pláten.
Od konce 80. let se jeho malba zjednodušila, veškeré napětí děl se soustřeďuje do intenzivní barevnosti a malířský projev je stále introvertnější. V roce 1987 vstoupil do umělecké skupiny 12/15 Pozdě, ale přece (Jiří Beránek, Václav Bláha, Jaroslav Dvořák, Kurt Gebauer, Ivan Kafka, Vladimír Novák, Jiří Načeradský, Ivan Ouhel, Petr Pavlík, Michael Rittstein, Tomáš Švéda). Devadesátá léta jsou ve znamení stále úspornějšího a stále více existenciálně založeného malířského výrazu. Sopko však neopouští princip své vnitřní poetiky a vyvarovává se nebezpečí příliš jednoznačného čtení. Ve vnitřně živé struktuře obrazů a kreseb, v malířské kvalitě a hloubce lidské reflexe světa jsou hodnoty, kterými Jiří Sopko zaujal přesvědčivé místo mezi současnými českými malíři. Přestože je Sopkova paleta pestrá a něžná, vypovídá o ubohosti člověka, mučeného, pronásledovaného a redukovaného na tupý mechanismus.
Doménou rodáka z Podkarpatské Rusi, dnes již jednasedmdesátiletého Sopka, byli doposud lidé, ale ti už ho prý nebaví a tak se věnuje výhradně krajině. Díla malíře z letošního a loňského roku na rozdíl od předchozí práce lidi skutečně neobsahují. Uchýlil se více ke krajinomalbě. „Původně jsem si myslel, že na obrazech budou jen krajiny bez lidí, proto ten název, ale lidé se mi tam nakonec připletli,“ říká Sopko.
Výstava Bez lidí obsahuje čtrnáct velkých pláten, které Sopko namaloval ve městě a vznikl tak cyklus maleb luk, polí a lesů. Pak ale odjel na chalupu, kde byl vzdálen městskému ruchu. „Tam už se figury objevují, protože tam jsem byl bez lidí,“ říká malíř. Vystavenou kolekci tak doplňují obrazy s jeho stylizovanými postavami nebo hlavami. Výstava potvrzuje umělcův mimořádný malířský talent se smyslem pro výraz a agresivní barevnost. Obrazy namalované s bravurní lehkostí jakoby skrze nekonečné plochy pronikaly přímo do našeho nitra.
Čtěte další články na téma výstava a malba
Foto a zdroj: Galerie Gate
