9. listopadu 2013 –– umění –– Kateřina Farná
Patří mezi legendární autory českého filmového plakátu i knižní grafiky, za což si právem zasloužil členství v Síni slávy Czech Grand Design i mnohá ocenění v zahraničí. Grafický designér, architekt a pedagog Zdeněk Ziegler spolupracoval například s Františkem Vláčilem nebo Karlem Zemanem, navrhuje katalogy, divadelní plakáty, loga a premiérově hrob kamarádovi.
Se Zdeňkem Zieglerem (81) jsme si povídali o tom, jak se ke grafickému designu dostal, jak prožíval zlatá léta šedesátá, proč neemigroval, a na čem nyní pracuje.
Původně jste studoval architekturu. Jak jste se dostal ke grafickému designu?
Když jsem se hlásil na UMPRUM, poslal mě profesor Hoffmeister na praxi do Kresleného filmu, ale pak mě stejně nevzal a já šel na vojnu, kde jsem se seznámil s řadou architektů. Přemluvili mě, ať to jdu studovat. Architektura je příjemně všeobecná škola, kde se naučíte spoustu věcí. Už jako student jsem se trochu živil kreslením, a když jsem školu dokončil, nenastoupil jsem na umístěnku, nýbrž jsem se stal výtvarníkem z povolání. Brzy jsem začal dělat běžnou propagační grafiku, potom jsem dostal příležitost jít tvořit filmové plakáty i knihy a to bylo pro mě veliké štěstí. Měl jsem na to jiný pohled a odlišný přístup, což byla moje výhoda, asi proto mi dávali zakázky.
V čem byl váš přístup jiný?
Vždycky jsem se zajímal o písmo, typografie byla jedním z hlavních prvků. Ostatní – vyjma Milana Grygara – byli spíše malířsky založení. Základ mi dala právě architektura, naučila mě vnímat prostor. Ono jestli navrhujete dům, plakát, nebo knihu, je dost podobné. Musíte vytvořit z ničeho něco, to je základ. Hrajete si s plochami a cihlami stejně jako s písmenky. A buď ty věci od přírody cítíte, nebo se je prostě naučíte. Stačí být urputný.
Pamatujete si na svůj první filmový plakát?
První byl Křik a to byla shoda okolností, protože v něm hrála hlavní roli manželka bratra mého kamaráda. Pak už přišla série plakátů 60. let a já měl štěstí, že český plakát byl v té době na tak vysoké úrovni. Spolupracovali jsme ve velice přátelském ovzduší, kdy vznikaly v Ústřední půjčovně filmů vynikající věci, které se prosadily světově, na čemž samozřejmě měli velký podíl i autoři jako Vaca, Grygar, Kaplan nebo Vyleťalová.
Spolupracoval jste s režisérskými osobnostmi jako Menzel, Vláčil, Kachyňa nebo Zeman? Zasahovali vám do práce?
Trochu obtížný byl Menzel, se kterým jsme dělali Slavnosti sněženek, Kachyňa byl bezvadný, složitý byl naopak Karel Zeman, protože to se za ním muselo jet až do Gottwaldova, dnešního Zlína, kde mě na nádraží vyzvedl jeho řidič a cestou mi vyprávěl o tom, co ten Baťa byl za mizeru… A pak se dorazilo k Zemanovi, kde měl všechny ty vystřihovánky a vysvětloval mi, jaká postava na plakátu být musí. Vždycky když jsem za ním jel, měl jsem stažený žaludek, co bude chtít. Jinak ale byl příjemný člověk.
Plakát stejně jako film zažíval legendární dobu let šedesátých. Jak na ni vzpomínáte?
Když jsem se tehdy prvně setkal se zahraničními kolegy, říkali mi „no jo, ty máš takové kšefty a zakázky, kdybych já takové měl“. Málokde ve světě tehdy byly takové tvůrčí možnosti. V Německu brzy umělecké plakáty zanikly, od 70. let kupovali americké filmy se vším všudy. A třeba v Americe bylo zajímavé, že jsem znal z časopisů vysokou úroveň tamní tvorby, ale když jsem se procházel po ulici, byl jsem úplně vyřízený, protože jsem ji nikde neviděl. Ulice byla hrozná, dobré plakáty zůstaly jen v těch časopisech. U nás to byla tehdy šťastná konstelace. Ve srovnání se zahraničními kolegy jsme měli celkem legrační honoráře, ale tady se zase dalo levně žít a ostatní lidi taky neměli moc peněz. Takže pokud jsme práci měli, nebyli jsme na tom až tak špatně.
Když se bavíme o šedesátých letech, jak jste vnímal srpen ’68? Chtěl jste odejít?
Já jsem to měl docela jednoduché, emigroval mi bratr, takže se o staré rodiče musel někdo postarat. Navíc mně se nikdy zvlášť emigrovat nechtělo, a to jsem měl dokonce připravenou půdu v Německu, kam jsem v devětašedesátém odjel. Mohl jsem tam učit nebo pracovat v jedné z největších agentur. Netušil jsem, proč mě tam zvou, teprve dodatečně mi to došlo. Bydlel jsem tam u rodiny, která tuhle obrovskou agenturu vlastnila. Byla to vážená rodina, kam chodila na kafe paní Opel nebo Frau Henkel. Tehdy jsem pochopil, co to je pracovat pod tlakem, pracovat rychle. Dneska už to všichni známe, ale tehdy to byla nová zkušenost.
Nedávno jste byl uveden do Síně slávy během udílení českých designérských cen Czech Grand Design. Jaká pro vás byla v životě největší výzva?
To ani nedokážu říct. Zaplaťpánbůh jsem dělal velice různorodou práci. Stále říkám studentům – hlavně musíte něco dělat, aby po vás něco zůstalo. Zůstane vám to aspoň v hlavě, ale když v ní nic mít nebudete, nic z ní nevydolujete, až budete starší. Budete muset obkreslovat a to je to nejnebezpečnější. A víte, co je nejlepší, že teď na stará kolena mám pořád novou práci. Navrhuju hrob kamarádovi, dělám edici čínské literatury a rozmýšlím se, jak zpracuju Hrabalovy spisy. On všechno nosil v síťovce, uvidíme, jestli tenhle motiv půjde použít.
Čtěte samostatný článek Grafický designér Zdeněk Ziegler jde do Síně slávy
Grafika: Zdeněk Ziegler
Foto: Czech Grand Design a Terryho Ponožky
