1. února 2014 –– umění –– Pavel Dvořák
Až do 2. března 2014 můžete v Jízdárně pražského hradu zhlédnou retrospektivu jedné z největších osobností českého sochařství vůbec. Olbram Zoubek je sám autorem konceptu výstavy a představuje tak ucelený obraz své práce dle vlastního výběru. Téměř 300 děl, především postav v mírně nadživotní velikosti, přes to působící přirozeně, jsou stavěné chronologicky od nejnovějších.
Olbram Zoubek (1926) vystudoval VŠUP u Josefa Wagnera. Už jeho rané věci mají nádech následně dotaženého stylu a přístupu. Do povědomí se dostal díky sejmutí posmrtné masky Jana Palacha a vytvoření jeho náhrobku. Za což ho komunistický systém potrestal zákazem a tak se mnoho let věnoval restaurování. Patří také k signatářům Několika slov. I přes to se již během komunismu stal velmi uznávaným autorem, především ve spojení sochy s architekturou a veřejným prostorem. Tedy něco co v dnešní době na takovéto úrovni zcela chybí!
Jeho sochy mají velmi jednotný styl a jeho dílo se velmi snadno rozeznává i pro laika. Základními ingrediencemi tohoto stylu je pohyb a gesto, sochy jakoby volající, jsou nakročené, letící. Obracejí se směrem ven, někdy až zbožně vzhůru. Připomínají fyzickou podobou člověka, ale mají v sobě zároveň pocitově až něco zbožného, přirozeně nadpřirozeného. Jakoby v sochách byl zakletý čas, čekání na odpověď na jejich volání, jakoby v člověku ukryté čekání na odpověď na jejich vlastní existenci, lidský pokus toto zachytit a uchovat navěky v hmotě.
Dalším výrazným znakem je přirozeně sochařsky neuhlazená forma povrchu. Povrch soch je jakoby nedokončený a přes to perfektní. „Celý život pochybuji, živý, nedokončený, jakoby otevřený povrch mých soch je projev této nejistoty,“ říká sám Olbram Zoubek.
Dalším výrazovým znakem je použitý materiál a barevnost. Mnohdy levný cement, ovšem typicky opatřen zlatým povrchem dává dohromady kontrast těchto materiálů, tedy dle autora kontrast mezi materiálem a ideou. V barevnosti se autor inspiroval při své cestě po Řecku, jak sám tvrdí, sochy bývaly vždy barevné, až později vybledly. Cesta po Řecku v 50. letech ho výrazně celoživotně ovlivnila nejenom v barevnosti ale i ve volbě témat a jakoby jakési nadlidské snahy o něco trvalejšího, věčnějšího než je náš krátký život. Z výstavy je patrné, že sochy jsou si výrazově velmi podobné, jako by šlo o stejný vzor krásy, stylizovaný do různých postav.
Výstavě dominují tři sochy z jednotlivých etap tvorby, které divák rozezná výrazným nasvícením oproti ostatním. Jedná se o pozlacenou sochu Jana Palacha z 60. let. Slavnou “zlatovlásku” sochou Ifigénie z 80. let, oblíbené soše Václava Havla a o sochu Občan z památníku obětem komunismu na pražském Újezdu z roku 2002. Divák má tak zcela ojedinělou možnost shlédnout dílo jednoho autora – jednoho lidského života napříč dobou. Dá se říci, že se vlastně jedná jakoby o ucelený památník měnící se doby. Památník, který říká, že i šílený komunismus může mít tvář lidí, kteří tvořili naplno i v maximálně těžké době a nedali se zlomit. Až dílo po roce 1989 vykazuje známky postav jakoby zlomených, následně se však postavy zase jakoby narovnávají a vyrovnávají. K výstavě vyšla brožura a je doplněna i o venkovní instalace v okolí galerie, promítá se zde také dokument o životě a díle autora od České televize.
Čtěte další články na téma socha a výstava
Foto a zdroj: Olbram Zoubek
