2. července 2009 –– umění –– Kateřina Farná
Hynek Martinec před dvěma lety vzbudil v Londýně značnou pozornost. S hyperrealistickým portrétem své přítelkyně Zuzany vyhrál prestižní britskou soutěž mladých umělců BP Portrait Award. Do 26. července vystavuje na Prague Biennale 4 (bývalé tovární haly v Karlíně).
Účastníte se bilanční přehlídky současného umění a nově i fotografie Prague Biennale 4. Žijete v Londýně, a pokud vím, příliš často se v České republice neprezentujete.
Neúčastnil jsem se jich proto, že jsem se spíš soustředil na vlastní práci. Dneska už mám v Londýně vybudované zázemí, stabilizoval jsem se tam a je tedy čas na jiné projekty. Před rokem jsem ale byl na trienále v Národní galerii, což je kuriozita, že vystavuju na obou podobných přehlídkách současného umění.
Říkáte, že je to nezvyklé vystavovat na konkurenčních výstavách. Proč si to myslíte?
Domnívám se, že to prostředí znám, je to více o skupinkách. Když chcete v Praze vystavovat, musíte patřit do některé z nich. Je to malý prostor. Ale tím, že tvořím v jiných zemích, můžu být na obou stranách.
Teď mám z Prahy docela dobrý pocit, zlepšuje se to, energie je tady pozitivní a vzniká spousta nových galerií včetně Doxu, který tomu dává profesionálnější úroveň. Ale pořád u nás chybí větší komunikace se zahraničím, s centry, jako jsou Londýn nebo New York – myslím si, že by české umění mělo více expandovat.
Jak letošní Prague Biennale 4 hodnotíte?
Mám z ní dobrý pocit. V žádném případě není šokující, na mě působí jemně, čistě, srozumitelně. Není to kontroverzní přehlídka, je taková mírně poklidná. Což je příjemné.
Na bienále máte tři obrazy. Z čeho jste vybíral?
Jsou z nového cyklu At The Same Time/Ve stejném čase, který připravuju na anglickou říjnovou výstavu. Měl by to být cyklus hyperrealistických obrazů, v němž pozoruju čas. Jistou inspirací mi byl samotný Londýn, kde je nejvíc kamer. Hlídají vás všude – v metru, v autobuse, na ulicích. Oslovil jsem proto další umělce, kteří se mnou zaznamenávali skrze fotografie jeden časový moment na různých místech světa: v Praze, v Istanbulu, v Londýně, New Yorku apod.
Cílem je se časově protnout. Čas běží všude stejně – všichni stejně stárneme, ať už žijeme v Americe nebo v České republice. Země všechno „dusí“ a já chci z toho velkého zemského koláče prostřednictvím vteřinových střípků čas zastavit. Samozřejmě fotografie nedokáže čas zastavit, i ona stárne, žloutne. Je to pouze iluze. Čas běží dál, což je fascinující. Žijeme v neustálým tiku, i když spíme, a nemáme šanci z toho vyskočit.
Absolvoval jste na Akademii u profesora Berana klasickou malbu. Proč jste se pustil na pole hyperrealismu?
Fotografii respektuju jako médium, ale nemám k ní takovou důvěru. Nechci ji shazovat, ale fotograf je odkázaný na technologii, která mu dává jen limitované možnosti. Snímek vznikne ve vteřině, kdežto malba, i když na základě fotografie, vzniká neustálým kladením nových tahů štětce, vrstvy po vrstvě. Když si vedle sebe položíte fotografii a namalovaný obraz, až pak dokážete vidět ten obrovský rozdíl mezi dvěma zcela odlišnými médii. Obraz je živý, objevují se v něm lidské chyby, člověk na to dýchnul. Je to lidštější.
Člověk ale přece už tím, jak se skrze hledáček dívá na realitu, vkládá do fotografie kus své osobnosti.
Fotografii mám rád, je to jeden z největších vynálezů vůbec. Fotka ale není hřejivá, pro mě je to holá informace, dokumentační výpověď. Já třeba nedokážu vnímat fotografii jako celek, vždycky pozoruju detaily. Malbu jako celek naopak vnímám. V namalované krajině proběhne transformace reality do celku, u fotografie se budu vždycky zastavovat u detailů. Je to sice celek, ale vnitřně to mám roztržené, kolážovité. Fotka je až příliš doslovná, nedává takový prostor imaginaci.
Pracujete s konfrontací místa a času. Sledujete, jak nás ovlivňuje prostředí, v němž žijeme?
Poslední projekt o tom všem je – o soužití lidí v betonu, v technologickém šílenství a konzumním prostředí velkoměst. Pro společnost jsou technologie nesmírnou výhodou a zároveň hrozbou. Tradiční náboženství je vytlačováno, novou vírou se stávají technologie. Automaticky jim až příliš věříme, propadli jsme technologické ruce, která nás dusí. Duchovno se zcela vytrácí, protože na to není čas.
Nechci být jednostranný, ale právě fotografie je jedno z médií, kde na mě ta umělost působí nejvíc. Je tak snadno manipulovatelná, je to fenomén. Není nic jednoduššího, než umazat pozadí, přilepit barák…
Hynek Martinec se narodil 1980 v Broumově. V jedenácti letech vyhrál první výtvarnou soutěž v Náchodě. Středoškolské studium zahájil na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, po roce studia přestoupil na Výtvarnou školu Václava Hollara do Prahy. V letech 1999-2005 studoval klasickou malbu na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Zdeňka Berana. Absolvoval stáže v Londýně na Midllesex University (2002) a v New Yorku na Cooper Union (2004), během stáže navštívil Studio Jeffa Koonse a osobně se setkal s malířem Chuckem Closem. Jeho práce jsou zastoupeny v Národní Galerii v Praze, v British Museum v Londýně a v soukromých sbírkách v České republice, v Anglii, v USA a v Rakousku Francii, Bulharsku, Rusku. Loni jej vyznamenala také Královská společnost portrétistů v kategorii Changing Faces – Tváře v proměně. I letos soutěží v BP Portrait Award s portrétem Angela ze Srí Lanky (2008). Žije a pracuje v Londýně.
Foto: Hynek Martinec
